Anglo-irská dohoda

Anglo-irská dohoda byla dohoda mezi Spojeným královstvím a Irskou republikou který chtěl přinést zastavení potíží v Severním Irsku. Smlouva dávala irskou vládu poradenská role ve vládě Severního Irska zatímco potvrdí to Severní Irsko by zůstalo dílem Spojeného království, ledaže většina jeho občanů souhlasila, že se připojí k Republicu. To také vyložilo podmínky pro zřízení přenesené shody vláda v náboženství.

Dohoda byla podepsána na 15 listopadu 1985 u Hillsborough zámku, britským ministerským předsedou, Margaret Thatcherová, a irský Taoiseach, Garret Fitzgerald. Thatcher, kdo předtím byl hlučně protichůdný k nějakému “překážení” republikou v Severním Irsku, byl vystrašen volebním úspěchem Sinna Féin (u vydání SDLP) a měnil její postoj ^{[pochvalná zmínka   potřebovaný]}.

Anglo-irská Intergovernmental konference

Dohoda prokázala Anglo-irská Intergovernmental konference, smířil se úředníků od Britů a irských vlád. Toto tělo bylo zaujaté s politický, legální a záležitosti bezpečnosti v Severním Irsku, také jak “podpora křížené spolupráce”. To mělo poradní roli jen — žádné síly učinit rozhodnutí nebo práva změny byli náchylní k tomu. Konference by jen měla moc přijít s návrhy “v doposud jak ty záležitosti nejsou zodpovědnost přenesené administrace v Severním Irsku”. Toto obstarání bylo zamýšlel povzbudit unionisty (kdo oponoval irskou vládní angažovanost v Severním Irsku přes Conference) do power-sharing přenesl vládu. Konference měla trvalý sekretariát, včetně úředníků od republikového ministerstva zahraničních záležitostí, umístěný v Belfast předměstí Maryfield. Přítomnost státních úředníků ze “cizí” země zvláště popudila unionisty.

Reakce na dohodu

Dohoda byla odmítnuta republikány, protože to potvrdilo stav Severního Irska jako díl Spojeného království. Prozatímní Ira pokračoval v jejich násilné kampani a nesouhlasil s dohodou.

Nacionalista Fianna Fáil politická strana, hlavní opoziční politická strana v Irské republice, také odmítl dohodu. Fianna Fáil vůdce, Charles Haughey, prohlašovala dohoda byl v sporu s Articles 2 a 3 ústavy Irska protože to oficiálně rozpoznal britskou jurisdikci v Severním Irsku. Přes tento odpor, všechny jiné hlavní strany v Republice podporovaly dohodu a to bylo ratifikováno pohodlně Oireachtas.

Budoucí prezident Irska Mary Robinsonová odstoupila z irské labouristické strany, protože ona namítala proti vyloučení unionistů od rozhovorů, které vedly k dohodě.

Na druhé straně, to bylo odmítnuto unionisty, protože to dávalo Irskou republiku zvýšený vliv na Severní Irsko, a protože oni byli vyloučení od jednání dohody. Ulster unionistická strana a demokratická unionistická strana vedli kampaň proti dohodě, obsahujícím masovým manifestacím, stávkám, občanské neposlušnosti a masovému odstoupení od britské poslanecké sněmovny celého unionisty MPs. DUP a UUP všeobecně organizoval 400,000 podpisů v petici proti Agreement. UUP politici Christopher a Michael McGimpsey dokonce podal žalobu proti irské vládě u vysokého soudu Irské republiky dohadovat se o tom Agreement byl neplatný, protože to odporovalo Articles 2 a 3 ústavy Irska. (Tento argument byl neobvyklý příchod od unionisty protože tradiční unionistické opozice vůči těmto dvěma článkům.) Případ propadl u vysokého soudu, a znovu na odvolání k nejvyššímu soudu.

Na pevnině konzervativní pondělní klub stále se vyslovil proti Agreement a jejich mluvčí byl citován v “slunci” noviny jak pozdní jako 7. září 1989 ještě veřejně odsuzovat to.

Hlavních stran v Severním Irsku, jediný průměrný nacionalista SDLP a komunita kříže Alliance podporoval dohodu. Doplňovací volby volaly poté, co Unionist MPs odstoupil docela nenabídl voličstvu jednoznačný výběr na dohodě kvůli nechuti jiných stran napadnout je. Žádný kandidát unionisty oponoval jiného, zatímco oba SDLP a Sinn Féin jen soupeřil o čtyři křesla kde u minulých voleb tam byla většina hlasů obsazených pro kandidáty nacionalisty. V procesu SDLP získal Newry a Armagh místo. Aliance formálně oddaná bojování všechna místa na platformě podpory pro dohodu ale některé zakázané organizace odmítl zvolit si kandidátů. Dělnická strana zastupovala nemnoho míst. Ve čtyřech volebních obvodech kde žádná strana by oponovala Unionist MP muž volal Wesleye Robert Williamson změnil jeho jméno prostou listinou k “Peterovi Barrymu” (jméno irského zahraničního ministra) a stál pod značkou “pro Anglo-irská dohoda” ale dělal ne kampaň. Přes toto on sbíral téměř 7000 hlasů a zachránil tři deposity. Strany unionisty mezi nimi sbíraly přes 400,000 hlasů a přes 71 % hlasování úhrnu, ale jak žádné doplňovací volby konaly se ve spolehlivých nacionalistických sídlech západu Belfast a Foyle toto druhé číslo je překrouceno. Přesto unionisté prohlásili výsledky za odmítnutí dohody voličstvem.

Dlouhodobý účinek

Dohoda nedokázala přinést zastavení politického násilí v Severním Irsku, ani to smířilo dvě společenství. Přešel power-sharing vláda předpokládala dohodou nikdy se stal realitou. Nicméně, to přece zlepšovalo spolupráci mezi Brity a irské vlády, který byl klíč k vytvoření Belfast dohody dekáda pozdnější.

Na strategické úrovni dohoda demonstrovala, že Britové uznaný jak legitimní přání republiky mít přímý zájem v aférách Severního Irska. To také ukázalo unionistům že oni nemohli vetovat politický pokrok jak, nakonec, britský stát byl silnější než oni. Na rozdíl od Sunningdale dohody Anglo-irská dohoda odolala hodně koordinovanější kampani násilí a zastrašování, stejně jako politické nepřátelství, od loyalists.

Republikáni byli vlevo na svém místě odmítat jediný kus ústavního pokroku (v očích katolíků) od pádu Stormont dekáda dříve. To mohlo být dohadoval se o tom kombinace únavy války, cítila vojenská selhání, smysl (dolů rostoucí leftist vliv uvnitř hnutí republikána) že vojenský konflikt byl udržitelný ale ne dostatečný a dohoda sám pohyboval republikány k čemu nakonec se stal politikou vojenského zastavení.